Zvětšenina (1966) + přednáška
Mimořádná filmová událost! Jedno z nejslavnějších děl světové kinematografie se vrací na plátno našeho kina. Film uvede filmový historik a kritik Mgr. Vladimír Hendrich, který vám po projekci představí také dobové recenze a provede analýzu filmu. =Film v anglické verzi s českými titulky.=
Filmová esej o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Jedno z nejslavnějších děl světové kinematografie.
Je mladý, pohledný, úspěšný a bohatý, svět – zejména jeho ženská část – mu leží u nohou. Módní fotograf Thomas, ochotný pro získání nevšedních snímků přenocovat v noclehárně mezi nuzáky, aby ovšem vzápětí přesedl do svého rolls-roycu a odjel do svého ateliéru fotit atraktivní modelku. Dravý, arogantní, sebevědomý – a přece vnitřně, skrytě zranitelný. Do londýnského Maryon parku jej zavedla vlastně náhoda. Ale správný fotograf neudělá krok bez svého aparátu a vzdálená dvojice milenců, skotačící na pozadí nádherné, majestátní zeleně je příliš zajímavým objektem, než aby ji jen tak přehlédl. Jenomže náladové fotografie v sobě, jak má Thomas brzy zjistit, skrývají znepokojivé tajemství…
Zvětšeninu natočil Michelangelo Antonioni podle povídky argentinského spisovatele Julia Cortázara Babí léto (česky vyšlo ve Světové literatuře v r. 1968 již pod názvem Zvětšenina). Se spoluscenáristou Toninem Guerrou přesadil její příběh z Paříže do Londýna, který byl v polovině šedesátých let minulého století avantgardní metropolí, centrem hippies, boomu všech druhů umění – pop-artu, fotografie, divadla, módy i hudby. Antonioni se na svůj první zahraniční film důkladně připravoval. Žil v Londýně osm měsíců, vyzpovídal desítky příslušníků nejrůznějších profesí, chodil po klubech, vstřebával onu specifickou, nepopsatelnou atmosféru. A pak jej za půl roku natočil. Navázal jím přímo na svou „tetralogii citů“ z let 1959–1964 (Dobrodružství, Noc, Zatmění, Červená pustina). Opět nabídl divákovi mnohovrstevnaté metaforické dílo se záměrně neuzavřenými motivy, provokující k mnoha interpretacím. Zvětšenina je detektivním příběhem s hádankou, psychologickou studií, filmovou úvahou o hranicích výtvarných a narativních umění i filozofickou esejí o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Antonioni jí vzdal i hold intuici, jedné ze svých stěžejních tvůrčích metod. Přihlásil se k ní zejména výroky „Dělám filmy spíše žaludkem než mozkem“ nebo „Zkušenost mě naučila, že pokud je intuice krásná, pak je správná.“
